A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Velká Británie - Cestopisy

Skotsko 2011 _ Dunbar, Tantallon, Edinburg - osmý den ve Skotsku

Jediný den, kdy nespadla ani kapka popisuje návštěvu končin pod Edinburghem. Krásná místa, která doplňuje stejnojmenný cestopis

**DUNBAR HARBOUR, TANTALLON, PTAČÍ REZERVACE, EDINBURGH _ DEN OSMÝ**

Pátek 24. června. Přestože jsme šli spát až někdy ve tři ráno, vstáváme zhruba kolem osmé hodiny. Stejně už spát dál nemůžeme, tak se nasnídáme a valíme pod Edinburgh. Je výjimečně krásně, a tak nás čeká Dunbar Harbour – historický přístav a další. Na dálnici pod Edinburghem Pavel zjišťuje, že je vedle letecké muzeum. Už chce měnit celý denní plán, ale my to nedovolujeme. Pokračujeme dál, já jsem si zase všiml odbočky na Rosslyn Chapel. Květa jako obvykle zalamuje a my s Pavlem sledujeme okolí. Když odbočí z dálnice a blíží se k Dunbaru, vidíme u pobřeží jakýsi hrad. Myslíme si, že je to to, co hledáme, ale bohužel není. Přesto se po Dunbaru motáme, až najednou narážíme na přístav. Jedná se o historický přístav s hradem. Oboje jsou zříceniny, ale přesto je jdeme navštívit. Když jdu až skoro k moři pod skálou plnou racků, něco těsně vedle mě pleskne na zem. Teda takový malý tvor a kejdanec pomalu jako od krávy. Ještě, že to neskončilo na mé hlavě. Brrrrrrrrrr! Prohlídneme si s Pavlem přístav a vracíme se za Květou a potom zpátky k autu hledat ten ztracený hrad. Nikde ho nemůžeme najít, ale pak je z jednoho místa na silnici vidět, a protože tam není žádná odbočka, domníváme se, že je to soukromé sídlo. Čeká nás hrad Tantallon, kdy na parkoviště u hradu přijíždíme v 11:20 h. Chystáme se platit, ale hrad spadá do Historic Scotland, a tak ušetříme dalších 5 £ za každého z nás. Je to krásná a rozsáhlá zřícenina. Asi po hodině opouštíme hrad a chystáme se najít nějakou tu kešku, abych mohl uložit svého travelbucka a jednoho, co jsem slíbil, přesunout na ostrovy z Rakouska. Když projíždíme přes dědinu Preston, Pavel vidí, že je tam vpravo pekař. Tak zaparkuje a jdeme se podívat. Jojo, kdyby se lépe díval už dřív, nebyl to pekař ale řezník, jenomže tam se nenajíme. Na druhé straně je však malá domácí restauračka, tak to tam můžeme zkusit. Hledáme v jídelním lístku, co si asi můžeme objednat, co to asi může být a jak to vypadá. Prvně si objednáváme pití a když se na Pavlův dotaz na pivo paní šklebí a tváří dosti nepřístupně, objednáváme si alespoň vodu. Květa si objednává „chicken“, a to, co mám já s Pavlem, nejde dost dobře přelouskat ani z účtenky, mělo to být nějaké hovězí. Dáváme si každý polévku a „NĚCO“. Když donese polévku, vypadá to zajímavě, hodně zajímavá je i chuť. Je to něco jakoby zeleninová polévka, ale taková hladká. Nedokážeme dost dobře identifikovat obsažené ingredience. Horší je to hlavní jídlo, které nám donese později. Vypadá to jako už jednou, ne-li dvakrát použité. Chuťově to není až tak špatné, ale vypadá to jako rozemleté hašé, ale co bychom chtěli za necelých 5 £. Zaplatit musíme bohužel opět hotově, takže platí Pavel 23,15 £. A jedeme hledat kešku. Že já vůl nevzal s sebou autonavigaci, bylo by to všechno mnohem jednodušší.

Když se dostáváme do míst, kde se nemůžeme nikam dostat, Květa už syčí jak papiňák a já to tedy vzdávám. Jedem dál do ptačí rezervace. Tedy do ptačího ráje či co to má být.
O půl třetí kupujeme vstupenky do „The Scottish Seabird Centre“. Jedna vstupenka za 7,95 £. Tak tedy vlezeme do budovy a hledáme. Jasné je, že někde musí být popis čehosi, kam lezeme. Pak jsou tam obrazovky s ptákama na některých hnízdištích. Dokonce i z Dunbar Harbour. Jsou to živé kamery, které si návštěvník natáčí, jak zrovna potřebuje a co chce vidět. Těch kamer je tam asi 10, kde jsou ale ti živé ptáci, to jsme pořád ještě nezjistili. Hledáme je a postupujeme dál, až jsme venku, zpátky u pokladen, tedy vlastně už u východu. No tak to je tedy opravdu výdrb! Dát víc jak dvě stovky za jednoho a čučet na televizi? To teda … Ztracený čas a vyhozené peníze. Tušit to, tak jsme jeli rovnou do Edinburghu, tam tedy míříme po návštěvě ptačí rezervace.
Usínám v autě a pak se probouzím až v Edinburghu, kde Pavel opětovně někde bloudí. Pak se dozvím, že hledal nějaké vhodné parkoviště a hledal směr, protože jel zkratkou a potřeboval se nějak dostat na známá místa. Což se nakonec daří a my parkujeme v parkovacím domě nedaleko Skotského parlamentu. Je asi půl šesté večer a my se vydáváme na cestu po Edinburghu. Pavel nám ukazuje sedmou nejošklivější budovu ve Skotsku a odsud jdeme ke královské galerii a k Holyroodhouse – víkendovému sídlu královny. Bohužel je dnes kvůli leteckým dnům v Edinburghu zavřeno. Podíváme se tedy jen zvenku a pokračujeme po Royal Mile směrem k hradu. Pavel kupuje zmrzlinu a pak se dostáváme k tureckému obchodu, kde Květa vidí na věšáčku šátek „palestinu“ za rozumnou cenu. Dojíme zmrzlinu a jdeme nakupovat. Jenomže uvnitř mají pouze jeden, a tak já si beru ten vyvěšený se slevou, ale vyplatí se to. Květa pořizuje fotky a blížíme se ke Katedrále Sv. Jiljí. Vstupujeme dovnitř a já si všímám, že za foto se platí 2 £. Protože mám kameru, neřeším to. Květa taky ne, ale když se k nim přiblíží provozní katedrály, tak Pavel vysvětluje, že šli akorát zaplatit. Takže se potulujeme katedrálou asi půl hodiny a pokračujeme dál. Hrad už je zavřený a já chci stále vidět tu Edinburghskou katedrálu, tu druhou. Nakonec se domlouváme, že stejně bude už asi zavřená, takže se podíváme jindy. Vracíme se zpátky a hledáme nějaký záchod. Pavel na nás stále mává, až později pochopíme, že to byly ty záchody, ale byly do vrchu do moc schodů. Předpokládali jsme, že než dojdeme k autu, budou ještě nějaké další, v nejhorším že budou v tom parkovacím domě. Ale nic, nic a stále nic. Pavel si zase šel koupit své oblíbené latté a já jsem se opíral o zajímavou kašnu, která připomínala lejno. Nedaleko nás se bavila skupinka mladých, pak se jeden sebral a šel odhodit odpadky do kašny. Tak to je tedy síla. Došli jsme až k parkovacímu domu a zjistili jsme, že ani tam toalety nejsou a všude jsou kamery. Protože jsme však chtěli pokračovat na Artušovo sedátko, nezbylo nám než zapadnout do křoví, které nebylo nijak zvlášť husté, cca 10 metrů od nás chodili lidi a policajtů bylo taky všude dost. Ušetřili jsme nakonec 120 £ za případnou možnou pokutu, protože nás naštěstí nikdo nechytil. Potvora Pavel byl na těch schodech.
Vydáváme se na cestu na Artušovo sedátko, to už je skoro půl osmé večer. Když se dostaneme zhruba do poloviny, konstatuji, že v těch sandálech už dál nelezu – kdybych tušil cestu, vzal bych si ty druhé – turistické. Květě se už taky moc nechtělo, navíc se začalo pomalu stmívat, v kopci s námi ze všech stran lomcoval dost silný vítr a už nám taky začínalo být pomalu špatně od hladu, tak to tedy otáčíme, resp. slézáme druhou stranou dolů k autu. Z Edinburghu odjíždíme kolem půl desáté večer s tím, že se ještě zastavíme v obchodním centru ASDA. Chtěl jsem si koupit flaškového Higlandera. Když jsme vešli dovnitř, nakoupili jsme potřebné potraviny a já jsem se motal kolem regálů s pivem, které byly zapáskované a jen se tam motal prodavač. Říkal jsem si, že asi doplňuje zboží a že si pivo koupím potom. Až později se mi dostává vysvětlení, že od 22:00 hodin zde člověk nekoupí ani kapku alkoholu, a to ani v supermarketech. Dojíždíme před barák a po nezbytné očistě jdeme do hajan. Ráno nás čeká Loch Lomond, největší jezero ve Skotsku.

DUNBAR HARBOR A DUNBAR CASTLE

Tvrdí se o něm, že je nejslunnějším a nejsušším místem celého Skotska. Jeho středem probíhá nedávno upravená High Street, na které se nalézá několik pěkných kamenných budov. Jednou z nejstarších je Town House. Dříve sloužil jako vězení, dnes je zde malé archeologické muzeum a centrum zabývající se místní historií. John Muir House je tříposchoďový dům na 128 High Street. Je to místo, kde se 21. dubna 1838 narodil průzkumník a přírodovědec John Muir, který je zakladatelem systému národních parků ve Spojených státech. Dům byl na počátku 21. století rekonstruován a dovybaven dobovým nábytkem a dalšími předměty. Je zde muzeum věnované životu a práci tohoto slavného muže. Za prohlídku stojí i samotný přístav. Jsou zde úzké kanály a dlážděná přístavní hráz. Poblíž se na rozeklaných pobřežních skalách tyčí hrad. Město se také proslavilo jako místo, odkud pochází známá Belhavenská piva. Vaří se stále na svém původním místě, a to v místním klášterním pivovaru, ke kterému navádí ukazatele od hlavní cesty.

DUNBAR CASTLE

Pozůstatky hradu Dunbar naznačují jen málo, vesměs jen to, že to byla velká pevnost s důležitým významem. Po příchodu Anglů a Sasů do Británie byla tato oblast, na nějaký čas součástí království Northumbria. Vykopávky odhalily důkazy o souboru dřevěných staveb ze 7. století. Je známo, že zde byl v roce 680 našeho letopočtu vězněn svatý Wilfrid. Anglánské osídlení pokračovalo a roku 858 našeho letopočtu byl hrad vypálen Kennethem MacAlpinem, prvním králem Pictsů a Skotů. V roce 1072, během panování Malcolma Canmore III, byl Dunbar přidělen Cospatricku Northumbriua. Jeho potomci drželi hrad, jako hrabata Dunbaru, než byl zabaven v roce 1435 Jamesem I. Během středověku, kdy bylo Skotsko často pod útokem Anglie, měl hrad velký strategický význam. Ovládal hlavní cestu k severu. Edward I. napadl Skotsko v dubnu 1296. Hrabě de Warrene vstoupil do Dunbaru, kde obléhal hrad a porazil skotské vojsko u Spott. Následující den přišel Edward I. a hrad se vzdal. V roce 1314, po bitvě u Bannockburnu, Edward II. uprchl do Dunbaru a unikl po moři do Bamborough.
Edward III. obnovil válku proti Skotsku a nejzajímavější událostí v tomto období byla obrana hradu Dunbar v roce 1338 „Black Agnes“, hraběnkou Dunbaru. Agnes byla dcera generála Bruce, Thomase Randolphe, hraběte z Moray. Čelila dvěma z největších anglických generálů, hrabatům z Arundel a Salisbury. Angličané zaútočili na hrad s obléhacími stroji, vrhali kameny nebo olověné koule na hrad. Agnes nařídila dámě „zakrýt mírná poškození čistým bílým hadříkem“. Útok následoval pomocí obrovského beranidla, které bylo kryté stříškou. Hraběnka se posmívala Angličanům slovy „Pozor Montague (hrabě ze Salisbury) abyste nesklidil, co jste zasel“. Kámen byl vržen, kryt beranidla byl rozbit a anglické jednotky byly rozptýleny nebo zabity.
Salisbury se pak pokusil cestu dovnitř získat úplatkem. Strážný však informoval hraběnku. Brána byla otevřena a Salisbury osobně vedl invazi. Jeden z jeho družiny, John Copeland, který vycítil nebezpečí, prošel před Salisburym. Padací mříž spadla a Copeland byla uvězněn. Agnes volala na Salisburyho, „Adieu Montague. Zamýšlela jsem vás zapojit při obraně hradu proti anglickým lupičům“.
Angličané rozšířili obležení po zemi i na moři. Posádka brzy nucena hladovět. Sir Alexander Ramsay a čtyřicet vybraných společníků s lehkou lodi, naloženou zásobami, se dostal pod rouškou tmy z Bass Rock, vyhnul se nepříteli a vstoupil do hradu u mořské brány. Druhý den ráno provedl výpad na obléhatele, zabil několik nepřátel a pár jich zajal. Angličané pak obléhali hrad po dobu šest i týdnů a Edward, když neviděl žádnou naději na úspěch, dal rozkaz zrušit obležení.
Hrad se stal státním majetkem v roce 1433. Ten byl rozšířen vévodou z Albany v roce 1523 a dále Marií de Guise mezi lety 1550 a 1560. Dohoda z Edinburghu v roce 1560 uvedla, že tyto práce musí být přerušeny a zničeny, ale v hradu zůstala malá posádka. Marie, královna Skotů, navštívila hrad několikrát, a po vraždě Rizzia zde hledala útočiště s Damley. V dubnu 1567 byla Marie unesena do Dunbaru Bothwellem, kterého si pak v květnu vzala. Čelíce odporu, ona a Bothwell uprchli z Edinburghu do Borthwick Castle a pak do Dunbaru. Dne 14. června odešli do Carberry, kde se vzdali Liardu z Grange. Bothwell se vrátil do Dunbaru a uprchl do Norska. Ve stejném roce Skotský parlament nařídil demolici hradu. To se stalo jen částečně. Se Union of the Crowns (Svazem korun) v roce 1603 se stal se zastaralým. Hodně z toho, co zůstalo bylo zničeno kvůli budovám Victoria Harbour v roce 1842 a zbytek utrpěl bouřemi a vichřicemi.

DUNBAR HARBOURS

Část zničeného Dunbar ze 13. století, hrad byl zničen, když byl vytvořen nový vstup do přístavu v roce 1842, město všech chutí.
Dunbar, královský hrad od roku 1445, byl jedním z důležitých rybářských přístavů, lodě jej nadále používají při rybaření v Severním moři. Jeho kdysi hrdý hrad jej bránil před útoky nepřátelských lodí.
Nejznámějším místním rodákem je John Muir, jemuž je připočteno založení National park Movement. Jako mnoho jiných odtud emigroval do USA. Přijel do Wisconsinu v roce 1849 ve věku 11 let, ale nikdy nezapomněl na své fascinování přírodou z dětství a jeho ranou lásku divokých míst
Od raných časů byly Dunbarské přístavy důležité pro historii hradu a byly umístěny na dvou významných místech. První přístav byl u ústí Bie, v roce 1370, kdy byl Dunbar jmenován Free Burgh (svobodný hrad) královskou listinou. To z něj udělalo svobodný přístav, známý jako Belhaven. V polovině 16. století se hlavní zařízení přístavu nacházelo východně od hradu a přístav se jmenoval Broadhaven.
V roce 1650, Oliver Cromwell zvítězil ve volbách v Dunbaru, a když přístav utrpěl v bouři v roce 1655 značné škody, obyvatelé požádali parlament o pomoc. Cromwellova vláda udělila dotaci 300 £ na výstavbu východního mola. V roce 1735 však byl přístav opět ve špatném stavu. Proběhla národní sbírka a bylo provedeno mnoho zlepšení. Další vylepšení byla provedena v roce 1744 po bouři, a znovu v roce 1785, kdy byl přístav ještě prohlouben s novým molem postaveným na západním vstupu. Od 16. století do 20. století byl přístav proslavený lovem sleďů v pozdním létě. A to ve velkém měřítku, např. v roce 1819, bylo v přístavu 280 lodí a přibližně 2.000 mužů, ale roku 1855 se tento počet zvětšil na více než 500 lodí. Během 18. století se obchodníci z Dunbaru zapojili do obchodu s Evropou, převážně s Pobaltím, dováželi dřevo, železo, len a námořní zboží. Vedoucí firma, Robert Charles & Fall, obchodovala v Pobaltí a také s Charlestonem v Jižní Karolíně. Největším podnikem založeným v roce 1752, byl East Lothian and Merse Whale Fishing Company. Jednu dobu měl pět lodí, které operovaly ve vodách Grónska.
Celnice byla založena v roce 1710. Během 18. století zde bylo značné množství případů pašování, a to zejména podél pobřeží Berwickshire. V roce 1765 bylo 8.000 liber tabáku nabízeno ve dvou jakostech.

Během americké války o nezávislost (1776 - 1783) tu bylo znát znepokojení ve Skotských pobřežních oblastech. V květnu 1779, poté, co Francie a Španělsko vstoupilo do války na straně Američanů, měli strach z invaze ze strany francouzského a španělského loďstva.
20. září, John Paul Jones (1747 - 1792), Skot, který se stal v roce 1775 nadporučíkem ve vedení francouzské flotily, se objevil u pobřeží Dunbaru s pěti loděmi a způsobil velký poplach. Byla zahájena přehlídka sil a Jones se plavil pryč. Po druhém podobném incidentu v roce 1781, se městská rada rozhodla postavit baterii dělostřelectva na ostrově Lammer. Bylo instalováno šestnáct děl o různých rážích, z nichž dvě byla osmnácti-liberní. Ty zde zůstala až do napoleonských válek. Baterie se později stala samotnou nemocnicí a vojenskou nemocnicí během první světové války.
Victoria Harbour byl postaven v roce 1842. K vytvoření vstupu bylo nutné značné porušení hradu. Další zlepšení byla provedena v roce 1858, čímž se zvýšila kapacita přístavu na 700 - 800 lodí. To bylo potřeba, aby se přístav přizpůsobil lodím pro rybolov. Výstavba železnice v polovině 19. století odklonila místní dopravu pryč z přístavu, rozvoj parníků a změna moderního rybaření vedly ke krachu přístavu. Dnes je podporován pouze malým počtem rybářských veslic a zážitkovou plavbou.

TANTALLON CASTLE

Na strmém útesu naproti Bass Rock stojí romantická zřícenina Tantallon Castle. Tato narůžovělá stavba s impozantními válcovitými věžemi po více než tři století ochraňovala „červené“ Douglasy, hrabata z Agus, před jejich nepřáteli. Hrad je z jedné strany chráněn nepřístupným svahem útesu a ze zbývajících tří pak hlubokým příkopem.
Hrad Tantallon založil roku 1350 William Douglas, později uvedený jako I. hrabě z Douglasu. Během své pohnuté historie prodělal několik obležení, intrik, povstání a tak dále, jak už to v těch dobách bylo zvykem. Poprvé odolal útoku krále Jakuba IV. v roce 1491 bez větších škod. Ding Doon Tantalloun ….Ding Doon Tantalloun …. tak zní válečné bubny obránců Tantallonu. Sobě dodávají odvahu a nepřítele zastrašují. Důvod je prostý.
Je říjen, LP 1528, a k hradu se blíží vojsko mladého skotského krále Jakuba V. Chtěl by se pomstít za své dvou a půlleté vězení ve sklepení Douglasovy věže a srovnat hrad se zemí. Vojáci i koně jsou vyčerpaní, lafety děl se znovu a znovu bořily do podmáčené země. Ale není čas na odpočinek. Kanóny jsou připraveny a začíná palba. Dvacet dnů trvá bombardování a přes částečné poškození Tantallon odolává. Jakub V. končí obléhání a vrací se do Edinburghu.
V roce 1650, v průběhu třetí anglické občanské války, podniká Oliver Cromwell invazi do Skotska. Jeho vojáci pod vedením generála Moncka, namlsaní vítězstvím nad Skoty u Dunbaru, obléhají roku 1651 Tantallon. Po dvanácti dnech palby Cromwellových těžkých děl se poroučí k zemi Douglasova věž a obránci silně poškozeného hradu se vzdávají. Oliver Cromwell po dobytí nechal hrad strhnout tak důkladně, že nedotčena zůstala pouze mohutná, patnáct metrů vysoká a čtyři metry silná zeď. Ten již nebyl nikdy obnoven. James Douglas, II. markýz z Douglasu a XII. hrabě z Angusu prodává v roce 1699 Tantallon, aby splatil své dluhy z hazardu. Tantallon Castle a Bass Rock - hrad stojící na pobřeží Firth of Forth nedaleko North Berwicku byl postaven ve 14. století a mimo obvodových zdí, nevelkých temných sklepení a několika místností z něj příliš nezůstalo. Přesto na vás dýchne zajímavou mystičností. Chátrá od roku 1651 a v době naší přítomnosti se zrovna opravoval. Tím, že stojí přímo na pobřeží, nabízí krásný výhled na útesy strmě padající přímo do moře, zároveň je však zasazen do nekonečné přírodní zeleně okolních polí. Co je však nejhodnotnějším úkazem v dohledu. je tzv. Bass Rock, neboli malý kamenitý ostrov ležící přímo naproti hradu a trčící do výšky přes 100 m.
Nejdůležitější a nejvýraznější prvek konstrukce hradu Tantallon bylo úžasné kamenné opláštění.
Bylo to víc než jen obranný štít: obsahovala velkou část obytných místností potřebných pro mocného barona. Vysoká věž těsně před vámi - střední věž - poskytovala ubytování pro konstábla nebo správce držitel hradu. Hraběcí soukromé byty byly ve věži Douglas na levé straně. Další ubytování pro hraběcí rodinu a hosty byly umístěny ve východní věži na pravé straně. Poslední dvě věže byly zničeny děly Crommwella v roce 1651. Nejslabší část kamenných hradeb byl vstup do Střední věže. To bylo změněno během let zlepšením obranných vlastností. Současný vstup, velmi úzký a opatřený střílnami, byl postaven králem Jakubem V. po obléhání roku 1528. Byl navržený k umístění děl, které by mohly být použity proti vojákům obléhajícím hrad.

STŘEDNÍ VĚŽ

Hlavní vstup do hradu je začleněn do úrovně terénu s obytnými místnostmi pro konstábla nebo správce hradu. Tento vstupní průchod byl silně chráněn padací mříží (všimněte si svislé drážky na levé straně) a padacím mostem (štěrbiny, kterými se protahovaly zvedací závitové řetězy jsou viditelné nad portálem) a třemi dvoukřídlými vraty nebo železnými bránami, po jedněch na obou koncích chodby a třetí uprostřed. Drážky pro dřevěná táhla zajišťujících křídla dveří jsou zřetelné na postranních stěnách.

Tantallon byl postaven dříve, než se počítalo se silou dělostřelectva používajícího střelný prach. V roce 1350, jeho obrana těžce spoléhala na lukostřelce umístěných na cimbuří, podporované zařízením na nádvoří vrhající velké kameny na vzdálené pozice.
Příchod dělostřelectva, který byl významný, znamenal značná vylepšení obrany. Na Tantallonu byly stěnové komory naplněny drtí na zesílení stěn před bombardováním a cimbuří změněno tak, aby obránci mohli používat nové ruční zbraně. Koncové věže dostaly kamenné klenby, aby mohly nést těžší výzbroj umístěnou na koruny zdí.
Důležitým prvkem obrany bylo, udržet útočící dělostřelectvo co nejdále ode zdí jak jen to bylo možné tak, aby děla nenapáchala škody v obezdění, čemuž napomáhala pěchota. Bylo zhotoveno mnoho obranných prvků, z nichž se jich mnoho zachovalo. Mezi ně patří vnější příkop ohraničený vnějším dvorem, posílený kamennou zdí, podpůrné traverzy ve stěnách a střílny, hliněné valy a samostatně stojící katapult na podstavci, který se nachází mimo vnější příkop, aby zvýšil ochranu. Vnější opevnění nemělo jen obrannou funkce, ale chránilo i před zeminou, která byla vyhozena do vzduchu při bombardování.

STŘELNÝ PRACH, ZRADA A ZELENÝ KÁMEN
NICK BRIGLAND, INSPEKTOR PAMÁTKOVÉ PÉČE
Strážní věž Tantallonu byla postavena z měkkého kamene, pravděpodobně aby odolala útokům dělostřelectva. Ale teď, o 500 let později, si počasí vybírá krutou daň na povrchu zdi.
V květnu 1528, sedmnáctiletý král James V. utekl z Edinburghského hradu, kde byl vězněn jako zajatec královského regenta, 6. hraběte z Angus. Nyní volný James V. vydal zatykač na hraběte pro velezradu, který moudře ustoupil do bezpečí svého silného hradu, Tantallonu. James obléhal hrad, ale po 20 dnech dělostřeleckého bombardování se mu nepodařilo prolomit masivní obvodové zdi. Královské vojsko se stáhlo a Angus opustil zemi, zanechavši hrad králi, který jej nedokázal získat násilím.
V létě roku 1529 James začal posilovat svou novou pevnost, a opravovat některé škody, které způsobil, když hrad obléhal. Proto byla věž přestavěna za použití nazelenalého kamene z útesů poblíž hradu. Zelený kámen je měkčí než pískovec, který je použit jinde a byl proto lepší volbou, pro absorbování střel při dělostřeleckém útoku. Bohužel jej jeho měkkost odsoudila k menší odolnosti vůči povětrnostním vlivům.

OPRAVA STŘEDNÍ VĚŽE
PETER RANSON, OBLASTNÍ ARCHITECT
Zkušení řemeslníci Historic Scotland’s Monument Conservation Unit provádějí pět let program prací pro ochranu věže. Po dokončení bude ochráněna proti povětrnostním vlivům.
Po dokončení pasportizací na Tantallonu v roce 2000 jsme zjistili, jak špatně na tom zdivo bylo. Původní zdroj zeleného kamene pro nás nebyl dlouho dostupný, tak jsme prováděli testy na kameni, aby nám pomohly najít vhodnou alternativu. Používáme tuff, což je kámen, který pochází z lomu Hurdwick na jihu Anglie. Původní červený pískovec, který je mnohem tvrdší, je stále v dobrém stavu.
Také jsme analyzovali původní maltu, aby nám pomohla najít nejlepší možnou shodnou.Vápenná malta, kterou používáme, obsahuje kalcifikované mořské řasy k nahrazení pískové směsi užívané královskými staviteli v na přelomu 15. a 16. století.

BASS ROCK

Jedná se o unikátní přírodní rezervaci, na které sídlí obrovské kolonie mořských ptáků, čítajících na miliony. Je zde, po St Kilda, druhé největší hejno terejů bílých dosahující počtu minimálně 40 000 párů, dále zde hnízdí alky malé, rybáci obecní, papuchalci, alkouni a buřňáci. Kromě toho jsou na ostrově také pozůstatky náboženských budov, stará věznice a maják postavený roku 1902.
Bass Rock se podobá obřímu zubu a tyčí se do výšky sta metrů nad mořskou hladinou. V roce 1671 tento ohromný čedičový útvar koupila vláda a od té doby sloužil jako vězení, pevnost a klášter. Z východu na západ se horou táhl přírodní tunel, který začínal přímo pod kaplí. Za pěkného počasí je možné okolo ostrova podniknout výlet lodí, která vyplouvá z přístavu v North Berwick. Jediná společnost, která má právo přistávat na ostrově, je Jewels of the Forth. Výlet však nemusí být po chuti i vůni turistů. Již v patnáctém století napsal básník William Dunbar: „Vzduch těžce páchl ptáky, kteří slétali se z dálky, byl jsem svědkem jejich války plné křiku a hněvu“.

PŘÍRODNÍ PTAČÍ REZERVACE _ THE SCOTTISH SEABIRD CENTRE

Tak tady jsme nefotili protože zklamání bylo maximální. Mysleli jsme, že se skutečně jedná o přírodní ptačí rezervaci a zatím ……… Tak se ani foťák nevytahoval.

EDINBURGH

EDINBURGH KATEDRÁLA Hlavní zajímavostí v Edinburghu je katedrála (High Kirk of St. Giles), jejíž prolamovaná věž je podpírána korunou obloukovitých pilířů. Stavba stojí na místě kostela z 9. století. Je 65 metrů dlouhá a 35 metrů široká. Z původní stavby se dochovala část chóru a průčelí. Centrální věž je vysoká 59 metrů a je z roku 1495; na vrcholu je koruna. Mnoho částí katedrály je novogotických. St. Giles Cathedral, sv. Jiljí. postavená ve 12. století jako hlavní kostel města, centrum církevní reformace, varhany a znamenitá Bodláková kaple (bodlák - skotská národní květina), socha Johna Knoxe. Tato gotická stavba vznikla ve 12. století. I když svými rozměry nemůže soutěžit s proslulými chrámovými stavbami světa, má přesto svou historickou hodnotu. Šero a klid vyplňují vnitřní prostory a vracejí příchozího do dávné minulosti. Kamenné zdi, gotické oblouky s klenbou a na žerdích podél hlavní lodi zavěšené letité praporce dokreslují posvátnou atmosféru.

BODLÁKOVÁ KAPLE Nejstarší a nejšlechtičtější řád bodláku byl znovu oživen v roce 1687 králem Jakubem VII., ale opět poničen, když abdikoval. Královna Anna jej obnovila v roce 1703. Tato kaple byla vybudována pro rytíře řádu bodláku mezi l. 1909 - 1911 hrabětem of Leven a jeho bratry. Bylo to přání jejich otce zrestaurovat ruiny Kaple králů v Holyroodhouse paláci, ale bylo to shledáno jako nemožné. Proto byla vybudována zde, skotským architektem Sirem Robertem Lorimerem. Lorimer využil omezený prostor a vytvořil elegantní kapli v gotickém stylu. Stěny a strop jsou udělány z kamene z oblasti Fife, podlaha je ze žuly z Ailsa Craig a mramoru z Iony. Dřevo použité pro sloupy je ze skotského dubu a řezby jsou dílem dvou bratrů z Edinburghu, Williama a Alexandra Clow. Její Veličenstvo královna Elizabeth je suverénní hlavou bodlákového řádu a jeho šestnácti rytířů. Když zemře rytíř, nový je pasován na tomto místě. Noví rytíři jsou normálně pasováni královnou během bohoslužby v létě.

ROYAL MILE Royal Mile – Královská míle – je jméno, kterým se označuje hřeben spojující Hrad s Holyroodem. V roce 1724 ji Daniel Defoe popsal jako „nejširší, nejdelší a nejpěknější ulici, v jaké si lze postavit dům nejen v Británii, nýbrž na celém světě“. Celá Royal Mile má na délku skutečně přesně jednu míli a je rozdělena na několik samostatných ulic. Z těch se pak rozbíhají jednotlivé úzké a často značně příkré uličky. Do těch lze vstoupit klenutými průchody, které zde nazývají „pends“.
Na Royal Mile, která se táhne od hradu až k paláci Holyrood, je řada zajímavých budov. Na křižovatce s ulicí Bridge South je dům z roku 1490, v němž žil reformátor John Knox - John Knox's House, středověký dům, památník Johna Knoxe a domov Jakuba Mossmana, zlatníka Mary - královny Skotska.
Zachovalý John Knox's House v dolní části města patří mezi historicky nejstarší a nejznámější objekty, v němž má dnes expozice malé muzeum. V tomto tříposchoďovém kamenném domě žil v letech 1561 - 1572 velký skotský reformátor a zakladatel skotské presbytariánské církve John Knox, který je pochován u katedrály Sv. Jiljí. Naproti je pak Museum of Childhood se sbírkami historických hraček, knih a obrázků pro děti.
Na téže ulici je Canongate Tolbooth - Stará radnice, založená v roce 1143; současná budova pochází z roku 1591. The People's Story na Cannongate Tolbooth ukazuje život lidí v Edinburghu od konce 18. století až dodnes. Je plná zvuků, světel a pachů města v minulosti.
Huntly House Museum - v domě z 16. století je umístěna kolekce z městské minulosti, edinburghské stříbro a sklo, znaky obchodů a skotská keramika.
Brass Rabbing Centre - je situováno v Triniti Apse založené v roce 1460. Centrum má fascinující kolekci mosazných replik. Není nad zkušenost vyrobit si vlastní výrobek, všechen materiál poskytují. Scottish Experience - žijící řemeslnické centrum, tradiční skotská řemesla v činnosti - tkaní, výroba kiltů, pletení, výroba dud atd. Zážitek z historie kiltů, film o Edinburghu a Skotsku, tradiční skotská jídla.

HOLYROOD HOUSE Na konci ulice Canongate Street je klášter Holyrood s Královským palácem. Klášter měl nejkrásnější kostel v Edinburghu, ale dnes jsou z něj jen zříceniny. Byl založen v roce 1128, později byl několikrát upravován. V roce 1633 ze v něm konala svatba krále Jakuba I., v roce 1633 zde byl korunován za skotského krále Karel I. a byli zde pohřbeni panovníci David II., Jakub II. a Jakub V.
Sousední Královský palác byl původně součástí opatství. Současnou stavbu zahájil Jakub IV v letech 1501 - 1505. V roce 1544 však objekt z velké části vyhořel, byl opraven a rozšířen. Palác se stal rezidencí Marie Stuartovny a dokonce v hradní kapli se dvakrát vdávala, často sem jezdívali Jakub VI. i Karel II. V roce 1630 po požáru zanikla i nová stavba. V roce 1670 bylo rozhodnuto, že palác bude přestavěn a upraven. Dnešní budovy pocházejí z let 1670 - 1679 (W. Bruce) a v 18. století se staly oficiálním královským sídlem. Výzdoba pochází z doby vlády Karla II. Zajímavé je okolí, kde je vyhaslá sopka, nazývaná Artušovo sedlo, dále budova s pyramidovou střechou i lázně, v nichž se královna Marie koupala ve víně, aby si udržela krásu.
Po unii Skotska a Anglie ztratil svou funkci. Pak se stal hlavní rezidencí králů při návštěvách Skotska a tuto funkci plní i dnes.

V roce 1688 Jakub VI. (Jakub II.) zabral kostel v opatství Holyrood a přeměnil ho na kapli řádu sv. Ondřeje a na oplátku nabídl vybudovat zde v tomto místě kostel nový. Erb nad vchodem - zámožný obchodník Thomas Moodi, který odkázal královskému fondu prostředky na stavbu (v letech 1619 - 1691). Královský erb nad vchodem - štít z Nassau - patří nástupci Vilémovi. Založení původního kostela bylo provázeno zajímavými okolnostmi. Krále Davida I. napadl na osamělé projížďce lesem blízko dnešního Holyroodhouse statný bílý jelen a shodil ho z koně. Už se chystal nabrat ho na parohy, když se náhle mezi nimi objevil kříž - holy rood. Král se vzchopil a utekl. Z vděčnosti za svou záchranu založil pak v roce 1128 na počest sv. kříže, Bohorodičky a všech svatých opatství. Kostel v opatství sloužil jako farní kostel pro obyvatele Canongate a zároveň jako královská kaple - křtiny, svatby, korunovace, pohřby mnoha skotských panovníků. Posledním zde korunovaným byl Karel I. (1633). Za reformace roku 1560 se kostel stal známý jako Holyroodský kostel - Canongatský kostel a bohoslužby zde pokračovaly do roku 1688. Báji o králi Davidovi a bílém jelenovi připomínají malby, jež můžeme vidět v celé budově, zejména v boční lodi nesoucí jméno krále Davida.

Příběh rovněž připomíná pozlacená hlava jelena s parožím na samém vrcholku čelní zdi, darovaná kostelu králem Jiřím VI. V apsidě jsou jména duchovních od reformace v roce 1560. Dva z nich - za 2. světové války známí jako Pater a Radio, zastávali úřad 90 let. Nalevo - pamětní kaple z roku 1951 památce 40 canongatských rodáků, kteří položili životy za 2. světové války. Skleněná schránka západně od oltáře je památkou sdružení veteránů od Dunquerque. Roku 1989 byla královnou odhalena čestná plaketa. Palác Holyrood a tento kostel spadají pod canongatskou farnost a mají vyhrazená místa - vpravo erb, královský znak, koruna s meči, vlevo skotský znak. Tento kostel slouží zároveň jako kostel vojenský. Nad hlavní lodí visí zástava 1. praporu královských skotských hraničářů, zavěšená v roce 1976 a dále 7. a 9. pluku královských Skotů - zavěšení v roce 1986 za účasti velitele a princezny Anny. V roce 1983 k 350. výročí založení jednotky královských Skotů přijali Canongate kostel za svůj kostel. V roce 1991 byly vedle kazatelny umístěny královské erby se čtvrcenými znaky Skotska, věnované bývalými guvernéry edinburghského hradu nebo jejich vdovami, odhaleny královnou. Historické cechy, které kdysi působily v Canongate, jsou připomenuty emblémy na přední straně galerie. Zásahy do interiéru kostela - po 2. světové válce nový nábytek - lavice. V roce 1991 byly provedeny další restaurátorské práce, peníze poskytla obec a dospělí členové královské rodiny. Mortifikační tabule ve vstupním vestibulu pochází z roku 1644 a byla sem přemístěná v roce 1691 z Holyroodu a nová skleněná rytina u hlavního vchodu připomínají 300 let nepřetržitého konání bohoslužeb v letech 1691 – 1991.

SKOTSKÝ PARLAMENT Do roku 1707 mělo Skotsko sídlo parlamentu na High Street. Pak došlo ke sjednocení Skotska s Anglií a Angličané jim schůzování ve vlastním parlamentu rychle zatrhli. Skoti si to teď tak trochu vynahrazují – v pořadí už druhým obyvatelem londýnské 10 Downing Street je Skot (Tony Blair narozen v Embry a Gordon Brown dokonce v Glasgow). Oficiálně byl novodobý Skotský parlament ustanoven 1. července 1999, tedy bezmála po třech stovkách let a po konečně úspěšném referendu. Nějakou dobu sídlil a zasedal v prostorách Skotské církve na Royal Mile - General Assembly Hall of the Church of Scotland, naproti kostelu Highland Tolbooth Kirk. Veřejný vchod do parlamentu vedl ze studentské koleje Milne′s Court. Zde fungoval parlament se 129 křesly provizorně až do roku 2004, kdy byla konečně dokončena nová budova.
Na konci (nebo začátku?) Royal Mile, tam, kde se kříží s George IV Bridge, na úpatí Artušova sedla, na místě bývalého pivovaru paláce Holyrood House stojí nový skotský parlament. V soutěži o jeho podobu vyhrál roku 1998 Katalánec Enric Miralles. Vytvořil kontroverzní projekt, o němž se říkalo, že je nejvýznamnější skotskou stavební aktivitou 20. století. Jedná se o skupinu budov se zaoblenými střechami, k nimž ho prý inspirovaly obrácené čluny na severním pobřeží Skotska. Původní termín dokončení byl rok 2001, náklady se odhadovaly na maximálně 40 milionů £.
Parlamentní budova byla slavnostně otevřena až na podzim roku 2004 s konečnou sumou na cca 450 milionů £. Miralles zemřel v roce 2000 a dokončení své stavby se tedy nedočkal. V západním traktu budovy se nachází kupříkladu tzv. meditativní místo, kde mohou poslanci přemítat nad novými zákony.
Přes všechny potíže dnes slouží budova jako velice působivý – byť nedokonalý – odkaz Mirallesových ambicí, stejně jako muže, který Mirallese prosadil. Byl jím skotský ministerský předseda Donald Dewar, jež rovněž zahynul před dokončením.
Celý komplex tvoří šest vzájemně propojených staveb, mezi nimi i Queensbberry House, pocházející z roku 1681 a modernější „věžáky“. Jedním z nejpozoruhodnějších prvků budovy jsou fantaskní motivy a náhodné architektonické značky procházející napříč celým dílem. Patří mezi ně i plátování ve tvaru kovadliny pokrývající exteriér, stejně jako neobvyklá okna kanceláří, která svým tvarem připomínají profil hory nebo část mostu Fort Rail Bridge.

HOLYROOD PARK Holyrood Park nebo také Queen´s Park je skutečnou divočinou uprostřed moderního velkoměsta. Je to nepochybně jeden z klenotů Edinburghu a místní obyvatelé včetně turistů si to také plně uvědomují. Na ploše, která má v průměru asi 8 km, se nachází neuvěřitelné a rozmanité přírodní útvary, které představují jakousi zmenšeninu typické skotské krajiny.
Jedinou asfaltovou cestou je zde Queen´s Drive, která obchází celý park a většinu pozoruhodností lze spatřit z auta. Jinak přes park vede spousta cest, cestiček a stezek. Dvě z nejkrásnějších stezek začínají přímo u paláce. Jedna z nich, označovaná jako Radical Road, zavede návštěvníka na hřeben přímo pod Salisbury Crags (Salisburské útesy), které jsou jednou z nejvýraznějších dominant města. Při procházce po čedičové stezce je nádherný výhled na město, Palace of Holyrood a Holyrood Abbery.
Pokud se návštěvník vydá od paláce ve směru hodinových ručiček, brzy dorazí k St Margaret´s Loch, umělému jezírku z 19. století, nad kterým se tyčí pozůstatky St Anthony´s Chapel. Odsud se pokračuje jednosměrnou stezkou k dalšímu jezírku Dunsapie Loch, což je další umělá nádrž, v níž se nádherně odráží útes tyčíce se bezprostředně za ní. Odsud se obvykle vyráží na Arturovo sedátko.
Pokud se návštěvník vydá na druhou stranu, po chvíli zjistí, že obešel celou sopku a ocitl se opět zpět u jižní části Salisbury Crags. Nedaleko odsud je Samsn´s Ribs – skupina čedičových sloupů, které připomínají podobný útvar na Hebridách, známý jako Staffa. O kousek dál leží Duddingston Loch, jediný přírodní vodní útvar v parku, který je zároveň ptačí rezervací. Nad jezerem se tyčí Duddingston Kirk ze 12. století, který však už leží mimo hranice parku a je středem jedné z nejzachovalejších původních vesnic na území současného Edinburghu.

ARTUR´S SEAT – ARTUŠOVO KŘESLO Jedná se o mohutnou vyhaslou sopku, která se tyčí do výše 245 metrů nad mořem. Je to nejvýraznější krajinný prvek Edinburghu, který při pohledu ze západu připomíná skrčeného lva. Výstup od Dunsapie Loch vedoucí travnatým svahem a dále pak kamenitou stezkou až k vrcholu není až tak namáhavý, jak se jeví, a zabere asi tak 20 minut. Náročnější stezky a cesty začínají v jiných částech parku. Pohled, který se naskytne shora, rozhodně nezklame, je vidět podstatná část města a celý Firth of Forth. Za jasného slunečného počasí lze spatřit i jižní kopce Vysočiny. Když v roce 1829 vystoupil na vrchol skladatel Felix Mendelssohn, poznamenal: „Je to nádhera. Navečer zde cítíte studený vánek přicházející od moře. Vše se v té chvíli zdá jasné, vše vystupuje proti šedivé obloze. V oknech domů se mihotají první světla“. (Tak teda nevím, když my jsme tam byli, tak bych poznamenal, že „mít módr v červnové kaltně je krén“). Přestože není žádný důvod spojovat tuto sopku s legendárním britským králem Artušem, neexistuje žádné uspokojivé vysvětlení jejího jména.

PRINCES STREET V původním projektu Nového města jí byla přiřknuta pouze druhořadá role, ale v průběhu poloviny 19. století se vypracovala na hlavní edinburghskou třídu a tuto významnou roli si uchovala dodnes. Hlavní třída Edinburghu The Princes Street vede paralelně s parkem. Princes Street je 1,5 km dlouhá; je součástí satelitního města New Town (založeno v roce 1766 a budováno podle jednotného plánu). Na tomto moderním bulváru se soustřeďuje život metropole. Panuje zde čilý ruch ve dvou proudech v obou směrech. Jako všude v Británii, jezdí se vlevo a i zde městskou hromadnou dopravu zajišťují typické patrové autobusy. Tyto z dálky viditelné a vše převyšující červené dopravní prostředky se hbitě pohybují v proudu ostatních vozidel, do kterého se přes svou zdánlivou nemotornost velmi rychle zařadí.
Na hlavní třídě nedaleko nádraží v parku vidíme asi 70 m vysoký novogotický monument z roku 1846. Ústřední postavu spisovatele (dílo J. Steelaz roku 1846) obklopuje 60 dalších soch, představujících hlavní hrdiny jeho románů. Památník vypadá se spoustou okrasných prvků jako osamocená věž kostela. Celé toto velkolepé dílo upomíná na Waltera Scotta, slavného romanopisce, jehož socha je vsazena do výklenku uprostřed věže.
Severní část je zastavěna nevzhlednými obchodními domy a bývá přeplněna nakupujícími. Tady se zachovalo jen málo původních budov z 18. století.
Význam Princes Street výrazně vzrostl s příchodem železnice. Koleje jsou dobře skryté v poněkud níže položených zahradách (gardens), které nahradily vysušené Nor´ Loch. Zahrady nabízí dostatek místa pro pořádání pikniků a jiného odpočinku.
Procházkou se dostáváme až ke Královské akademii a Národní galerii. Obě rozlehlé budovy, zdobené bohatým sloupovím, stojí kolmo na Princes Street a rozdělují park na dvě části. V jedné z nich nás doslova uchvátí překrásné květinové hodiny z roku 1903, vybudované na mírném svahu. Jejich několikametrový číselník a ručičky jsou osázeny tisíci květinami různých barev a odstínů. Jak uvádí průvodce, jsou složeny z 27 000 jednotlivých květin a jsou to prý nejstarší hodiny svého druhu na světě. Můžete si k nim nejen přivonět, ale nařídit podle nich své hodinky.

EDINBURGHSKÝ FESTIVAL Edinburghský festival, který je dnes největším festivalem na světě, se poprvé konal v roce 1947. Jeho hlavním motivem byl v té době návrat k alespoň trochu normálnějšímu stavu po právě skončené druhé světové válce. Rakušan Rudolf Bing, který byl správcem Glyndebournské opery, dal dohromady skupinu vynikajících hudebníků ze zemí střední Evropy postižených válkou. Základem jeho snah bylo symbolické znovuspojení Bruno Waltera, který byl jako Žid nucen utéct před nelidskou tyranií, a Vídeňského filharmonického orchestru. Ve stejné době se v Edinburghu objevilo osm anglických a skotských divadelních souborů, které nikým nepozvány prováděly svá vystoupení na různých, často velmi nepravděpodobných místech. To byl začátek tzv. Fringe. Festival, který se koná v průběhu srpna až do poloviny září a účastní se ho mnoho souborů a umělců, navštíví více než milion návštěvníků.

Materiály, ze kterých jsem čerpal, byly především průvodce SKOTSKO (JOTA),WIKIPEDIA, informace z NETu – ORBION,, dále české, slovenské a UK portály, které se mi podařilo vypátrat, útržkovitě z nabídek cestovních kanceláří, něco na místě z různých letáků a brožur získané na místě (většinou jsme museli překládat). Dalším zdrojem byly informační tabule, kde byl opět nutný překlad. Fotografie jsou vlastní,a scany.

Cestopis doplňuje i video ze stejné oblasti:
http://www.youtube.com/watch?v=xJyMd5vSwPM

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
fanypol
12.06.2012 12:41 88.101.58.***
Skotsko..8.den 

Krásný popis místa..poutavé,......... :-) láká sednout a jet...

  • Anonym (3)
  • Anonym (4)
Zpět na všechny diskuze