A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Velká Británie - Cestopisy

Higlands

Ráno vyjíždíme z Kirkcland na Vysočinu a zatím nám počasí relativně přeje. Ale po cestě ............ Chce to ale více dní, nejenom jeden a našlapanej. Pěkně ubytovat na "Hajlendu" a vyrážet po přírodě. Doplňuje stejnojmenné fotoalbum.

**HIGLANDS, LOCH NESS, URQUHART, EILEAN DONAN, SKYE _ DEN SEDMÝ**

Ve čtvrtek 23. června vstáváme dost brzo ráno, tak abychom i brzo mohli vyrazit. Chystáme se na Higlands a navštívit Lochnessku. Brzy po vyjetí z Kirkcland zalamuji taky a nechávám Pavla, ať si jede jak chce. Komunikace vázne, což je i logické. Nespím však celou cestu, takže občas i vnímám krásy okolní krajiny. Nazývají to Vysočina a ono je to pomalu jako Tatry. Pavel po nějaké době zastavuje na jednom parkovišti, kde by prý měli být jeleni a dává si „horkýho psa“ tedy hot dog. My zatím hlady nepadáme, a tak se zatím snažíme hledat jeleny. Jenže jsou moc v dálce, takže je ani nezabírá kamera. Pak nasedáme do auta a pokračujeme dál. To už nespíme (ani Pavel ☺) a sledujeme nádhernou přírodu v okolí. Musíme se dostat do Fort William a pak podél jezera dál na sever. Cestou míjíme spoustu dalších jezer, ať již větších či menších. Pavel jede k našemu vytyčenému cíli a každou chvíli prší, potom zase svítí sluníčko a tak se to pořád různě střídá. Když dojedeme k Loch Ness, pocítíme docela zklamání. Vždycky jsme si představovali tajuplné tmavé jezero mezi skalami a v hustých lesích, ale když ho v reále objíždíme, připadáme si jako na brněnském prýglu, je to takový zvláštní pocit rozčarování.

Když objedeme jezero, zastavujeme na parkovišti. Stále vyhlížíme hrad Urquhart, který by tu měl být, a on zatím nikde. Pak Pavel říká, že hrad leží vlastně na pobřeží jezera Ness. Pro vstup do hradu používáme opět turistický pas a bez placení vstupného tedy vstupujeme do hradu. Míjíme obrovský vrhací prak - katapult a jdeme dál ke zřícenině. Jako by toho
nebylo málo, opět začíná pršet. Tak procházíme hrad za deště, Květa roztahuje a zatahuje deštník, občas se skryjeme v budově pod stropem, kde neprší. Celkově nám prohlídka trvá asi hodinu a pak jdeme k jezeru, tedy přímo na břeh jezera. Něco se tam vlní, a tak varuji Květu před možným nebezpečím. Posléze zjišťuji, že se jedná o vlnění vody přes kámen. Škoda, příšera nikde. Tedy alespoň já žádnou Lochnesskou příšeru nevidím, Květa s Pavlem tvrdili, že oni ano. No jasný, já bych musel hodit čučku do špíglu, abych ju zgóml. Opouštíme Urquhart za drobného deště. Na blízkém parkovišti vidíme Holanďany, jak mají piknik u aut. Asi po 500 metrech však začne lít a my jen přemýšlíme, jak to rychle stačí uklidit, protože liják je to pořádný. Pavel nás pak veze, s menšími přestávkami na focení či natáčení dál na hrad Eilean Donan. Krajina je skutečně kouzelná. Průběžně hledáme Skotský divoký horský tymián, ale nějak se to nedaří. Na parkoviště k hradu dojíždíme o půl čtvrté odpoledne. Zatím normálně funguje, a tak jdeme potvrdit turistický pas. Ale ouha, tento hrad není zahrnut do systému, takže musíme platit normální vstupné, což dělá okolo 6 £ za osobu. No dobře, zaplatíme a jdeme. Pavel nás informuje, že na hradě byl natáčen Higlander a že ten most je nějaký krátký proti filmu. Jenomže filmaři dokážou hodně. Tak docházíme k hradu, a nejdříve se podíváme na expozici a nádvoří. Když vstupujeme do samotného interiéru hradu, všímáme si, že se nikde nesmí fotit ani natáčet. Tak máme tedy smůlu. V každé místnosti totiž stojí skotský hlídač v kiltu a sleduje, jestli někdo netropí neplechu a neporušuje zákazy. Ani nemáme odvahu přístroje vytahovat a spouštět. Tak projdeme hrad asi za hodinu, chvilku se ještě promenádujeme okolo a pak jdeme ještě do infocentra. Pavel nakupuje nezbytné latté a potom ještě mapy, jednu automapu Skotska a jednu Higlands. To ale ještě netuší, že o ně na čas přijde. Po vypití latté jdeme k autu. Studujeme jednu z map a zjišťujeme, že to není daleko na jednu z dalších zřícenin, a to Kyleakin. Tak tedy nabíráme směr na Isle Skye. Odjíždíme z parkoviště a chvilku na to opět začne mžít. Dohadujeme se s Pavlem, jestli je lepší natáčet se stěračema či bez nich. Ono to nakonec vyjde nastejno. Při přejíždění mostu na ostrov je vidět spousta deště ve vzduchu směrem nad mořem. Nejprve přejedeme odbočku , která by nás teoreticky mohla zavést ke zřícenině, a tak se musíme otáčet a vracet. Dojedeme až do přístavu. Cesta končí a zříceninu máme na dosah ruky, jenže není, jak se k ní dostat. Mořský záliv a jeho obcházení nás v tuto pokročilou dobu opravdu nezaujme, takže to točíme zpátky. Mimo to už dostáváme všichni značný hlad. Na parkovišti, kam nás Pavel zaveze, je jakási restaurace, která se nám ale moc nepozdává, a tak se vracíme zpátky na pevninu, do Kyle. Po levé straně vidíme pizzerii, tak to Pavel o kus dál otočí a vrací se zaparkovat někde poblíž ní.

Jenomže já jsem si všiml, že jsme jeli okolo nějakého „See restaurantu“, tak bychom to mohli zkusit tam. Vracíme se tedy a snažíme se najít cestu k restauraci, ale je tam jenom cesta na nádraží a do přístavu. Takže zase zpátky na místo, kde jsme byli před 5 minutama, zaparkujeme a jdeme pěšky. Zrovna místní obsluha vynáší ven ceduli s tím, že už je otevřeno. Fajn, bude 18 hodin a my budeme mít čerstvou večeři. Jsme první a tak si vybíráme. Já s Pavlem si dáváme „Seafood Grepe“ a Květa si dává „Salmon special“. K tomu si objednáváme s Pavlem 2x Isle of Skye Beer. Mezitím do vcelku příjemné restaurace přichází Němci. Též se rozhodují, co si vybrat. Mezitím nám donesou bulky a máslo, a protože hlad už je velký, začneme se cpát bulkama s máslem a zapíjet je pivem. Já mám Red Culin, Pavel Black Culin. Každý že vypijeme půlku a vyměníme si je. Asi po půlhodině nám donesou jídlo. Němka ho hned jde obdivovat, jenomže nám poklesnou čelisti dolů. To že má být večeře? Vypadá to krásně, což o to, ale očima se člověk bohužel nenají, a my taky ne. Vydá to pouze za takový předkrm bratru za 49,75 £. No nic, bylo to sice dobrý, ale bylo toho za tu cenu opravdu pramálo. Prohlídneme si ještě nádraží a jedeme zpátky. Chceme ještě vidět pravý skotský náhorní skot a jeleny.

Někdy po osmé hodině spatřím po své straně dva tury s krásnýma rohama, a tak Pavel zastavuje. Květa s foťákem a já s kamerou jdeme pořizovat záznamy. Býk s dobrosrdečným výrazem ve tváři jde blíž k nám, ale když ho chce Květa podrbkat mezi rohama, už se ohání a nelíbí se mu to. Rozhodně to nevypadá, že by se chtěl přátelsky družit. Proto raději uděláme jen pár záznamů, nasedáme do auta a pokračujeme dál krásnou skotskou vysočinou, až nás zase přepadne déšť.

Ve Fort William, kde tankujeme, musí Květa ven z auta a fotí nádhernou duhu, resp. dvě duhy. To už je půl desáté v noci a k domovu ještě moc daleko. Chvilkama zalomím, ale Pavel nás opět na parkovišti, kde jsme byli ráno, žene z auta ven.

Jeleni jsou sice už blíž než ráno, ale pořád jsou ještě hodně daleko. Ani na kameře, ani na foťáku by to ani při největším zoomu nebylo ono. Navíc už je skoro čtvrt na jedenáct. Ale po pár stech metrech po vyjetí z parkoviště najednou čučím jak jójo. Vlevo před námi je ve vzdálenosti asi 20 metrů krásný jelen. Parádní kus. Pavel se přiblíží asi na deset metrů, Květa vystupuje z auta a jde celá natěšená směrem k jelenovi vyfotit si toho krasavce. Pořád jde k němu blíž a blíž, až je nakonec od něho pouze necelý 5 metrů a jelen stále stojí jak přibitý, vůbec se nebojí. Já natáčím z auta a nakonec i jeho majestátní odchod po nějakém šustnutí.

Půlnoc se blíží a stále je světlo. Pavel řídí a jedeme dom. Vystřídal bych ho, ale byl by to debakl - za jedno problém s řízením a za druhé neznám cestu, takže nakonec i já zalamuji, jen občas pootevřu augle, a najednou zjišťuji, že Pavel evidentně bloudí. To už jsem i vzhůru a snažím se býti i nějak nápomocen. Nakonec Pavel cestu najde a do Kirkcland dojíždíme někdy kolem půl druhé ráno. Dohodnuto, že ráno nevstáváme a vyrazíme, až se vyspíme, někam, co vymyslíme až ráno. Máme sice nějaké tipy, ale uvidíme až podle vstávání.

MASAKR V GLENCOE Vesnička Glencoe vešla do dějin smutnou událostí z roku 1692, která dostala název masakr v Glencoe. Brutálního vraždění se dopustil jeden ze skotských klanů na klanu druhém, který mu navíc poskytl – dle dávné klanové tradice – pohostinství. Když se v roce 1688 stal Vilém III. Oranžský anglickým králem, některé klany na skotské Vysočině se mu odmítly podrobit. Nešlo jen o náboženství (Highlanders neboli horalé, obyvatelé Vysočiny byli stále ještě převážně katolíci), i nadále u nich převládaly sympatie k Jakubovi VII., toho času ve francouzském exilu. Proto ve snaze potlačit zbytky loajality s jakobity Vilém III. nařídil, aby mu všichni klanoví náčelníci složili do konce roku 1691 přísahu věrnosti. Ti poslali Jakubovi zprávu, aby k podepsání přísahy získali jeho souhlas. Jakub ale dlouho váhal – doufal, že se bude moci na anglický trůn vrátit - a když pochopil, že to do konce roku nestihne, poslal klanovým náčelníkům odpověď, ve které jim přísahu věrnosti Vilémovi povolil. List však do Skotska dorazil až v polovině prosince, kdy na Vysočině zuřila krutá zima. Někteří náčelníci rychle mazali přísahu podepsat, jiní vyčkávali – jako Alastair MacIain, náčelník z Glencoe, který se na cestu vydal až na Silvestra. Ve Fort Williamu předal požadovaný slib úředníkovi, který ale podle svých slov nebyl k takové agendě kompetentní a poslal ho do Inveraray. Tam MacIain dorazil za tři dny a ještě další tři dny čekal na úředníka, který byl k přijetí dokumentu kompetentní, avšak trávil Nový rok s rodinou někde mimo město. 6. ledna tedy konečně jeho přísahu přijal a MacIain byl spokojený.
Státní tajemník pro Skotsko, Sir John Dalrymple si řekl, že tohle je příležitost, jaká by se dlouho nemusela opakovat: a) zničí nepřátelský klan a b) ostatním klanům pro výstrahu. Na konci ledna roku 1692 tedy vyslal do údolí vojenský oddíl čítající 120 vojáků, z nichž někteří patřili ke klanu Campbellů. Kapitán regimentu Robert Campbell byl sňatkem spřízněný s klanem Mac Lainů, Mac Donaldové je tedy ubytovali ve svých domech. Asi dva týdny Campbell navštěvoval každé ráno domov Alexandra Mac Donalda, nejmladšího MacIainova syna, který byl manželem Campbellovy neteře, sestry jiného slavného Skoťáka – Roba Roye MacGregora. Kompetence onoho úředníčka (jménem Colonel Hill), který nechtěl od MacIaina převzít přísahu, nakonec ale nebyly tak nuzné – právě on totiž vydal příkaz k masakru. A tak 12. ledna 1692 obdržel Rober Campbell tyto instrukce:
„Tímto se vám nařizuje zaútočit na rebely, MacDonaldy z Glencoe, a všechny mladší sedmdesáti let usmrtit. Dbejte na to, aby vám ten starý lišák a jeho synové za žádných okolností neunikli. Jste povinen toto vykonat přesně v pět hodin a během té doby, nebo velmi krátce poté, se pokusím k vám připojit s posilami. Pokud se k vám do pěti nepřipojím, neváhejte a zaútočte. Toto se děje na zvláštní králův příkaz, pro dobro a bezpečí Království, které tito ničemové poškozují a rozdělují. Tento rozkaz bude proveden bez odmluvy či prokázání přízně nepřátelům, nebo můžete očekávat propuštění z královských služeb. Předpokládám, že nezklamete v naplnění tohoto úkladu. Toto podepisuji vlastní rukou. V Ballicholis 12. února 1692 R. Duncanson pro kpt. Roberta Campbella z Glenlyonu v králových službách.“
Campbell strávil večer před svým řeznickým řáděním tak, že mastil s nic netušícími MacDonaldy karty, popřál jim dobrou noc a dokonce přijal MacIainovo pozvání k večeři následujícího dne.
V 5 hodin ráno se přesně podle rozkazu rozpoutalo vražedné běsnění. Celkem vojáci zabili 38 mužů, žen a dětí; další desítky jich umrzly na útěku. Našli se i tací, kteří odmítli rozkaz svého velitele splnit a raději zlomili své meče (byli dva, byli zatčeni a uvězněni a posléze osvobozeni; v soudním procesu o 3 roky později svědčili proti svým velitelům). Našli se i tací, kteří MacDonaldy varovali, některým se tedy podařilo uprchnout. Ale i tak je bilance tohoto masakru hrůzyplná. Jeho krutost pochopitelně vyvolala vlnu pobouření nejen mezi obyvateli Vysočiny a ještě více Skoty v nenávisti vůči anglickému králi utvrdila.
Protože Skoti jsou národ, který nezapomíná, v údolí Glen Coe stojí MacIainův památník a každoročně se u něj 13. února schází potomci klanu MacDonaldů, resp. těch, kdo tohle krveprolití přežili.

LOCHNESS (LOCH NIS) Nejznámější skotské jezero - úzké údolní jezero ledovcového původu je 36 km dlouhé; dosahuje maximální hloubky 229 metrů, šířky 1,5 kilometru, a je populární pověstnou lochnesskou příšerou. Ta udělala z Loch Ness nejznámější jezero světa. Jiná jezera jsou delší, širší, hlubší, mnohá krásnější, ale žádné nemá Nessie. Jezero obklopují vysoké skalnaté břehy v údolí Great Glen, asi 37 km od města Inverness v oblasti Highlands a tvoří část Kaledonského kanálu, navrženého Ing. Thomasem Tellfordem v roce 1822. Tellford 19 let budoval kanál, který ušetřil nebezpečnou pobřežní cestu rybářským a dalším lodím. Dnes pobřežní doprava zmizela, ale příjemným řemeslem je lovení ryb vlečnou sítí v kanále. Highland Marine a další společnosti mají rybářské lodě, které denně plují z Inverness a nabízejí unikátní pohledy na jezero a okolí.
Je ze skotských jezer největší co do objemu vody a druhé nejhlubší. Napájí je šest říček, z nichž hlavní je Oich, vytéká z něj řeka Ness. Zajímavosti jsou Fort August, opevněný cisterciácký klášter sv. Augusta ze 12. století, jediný ostrov (cranog) Cherry Island a romantická zřícenina Urquhard Castle. Great Glen je výrazná tektonická sníženina mezi Fort William a Inverness. Vznikla na geologickém zlomu starém asi 400 milionů let, ve čtvrtohorách byla vyplněna ledovcem a jezera jsou tedy ledovcového původu.
Jezero proslavila legendární lochnesská příšera (Nessie), která se v něm skrývá. Údajně vyhlíží jako plesiosaurus a pozornost vzbuzuje již od 16. století: její model lze vidět v osadě Drumnadrochit v jezírku u parkoviště, v informačním audiovizuálním centru tamtéž je jí věnován celý pořad. Okružní cesta kolem jezera po silnici se dá snadno zvládnout za jeden den. Nechte se okouzlit jeho mystikou a krásou údolí a kopců. Celková délka cesty je asi 115 km. Začátkem cesty bývá Inverness, ale lze ji začít i z jiných míst. Při opouštění highlandského hlavního centra motoristé míjí Tomnahuriet - kopec tisů, nyní hřbitov, a podle doslechu příbytek spících obrů, před přejetím Kaledonského kanálu po A 82. Jedlemi porostlé kopce vpravo jsou Craig Phadrig, kde sv. Kolumbana přeměnil krále Piktů Brude na křesťanství, a Craig Dunain dole, cesta vede ke Craig Dunain Hospital. Silnice se připojuje ke kanálu v Dochgarroch, kde je možnost kempování a místo pro karavany. Vpravo je Dochfour House, dům lorda Burtona (soukromý). V Lochendu se cestující těší z krásného panoramatu jezera. Trochu dále jsou pěkné pohledy na Aldourie Castle, budovu ve viktoriánském barokním stylu na opačné straně jezera (soukromý). Plaketa oslavující Wellingtonův bombardér „R pro Roberta“, který se zřítil do jezera na Nový rok 1940. Byl vyloven v září 1985 a nyní je umístěn v Brooklands Museu, Weybridge. V Abriachanu silnice prudce stoupá do úrodného údolí, které poskytuje živobytí mnoha generacím kopaničářů. Tradice říká, že jedním z jejich doplňkových příjmů je nezákonná destilace whisky. U jezera dva velké topoly označují místní hřbitov a Pramen sv. Kolumbana, ze kterého se člověk prý může opít. Nedaleko Abriachanu školka nabízí rozličný výběr alpínek a vřesů. Holá skála, která lemuje silnici A 82, ukazuje práci inženýrů a dělníků ve 30. letech 20. století, kdy se tato silnice stavěla a otevřela tak jezero mnoha návštěvníkům. Jeden z nejvyšších bodů na silnici nabízí dojemný pohled na jezero a první dramatický pohled na Urquhart Castle, postavený u vody, a na okolní kopce.

O NESSIE Pověst o lochnesské příšeře trvá staletí, dokonce sv. Kolumban v roce 565 podal zprávu, že vzácné zvíře zaútočilo na místní vesničany na pobřeží jezera. Do roku 1933, kdy byla otevřena nová silnice (A 82) podél severního pobřeží existovaly stovky zaručených pohledů na příšeru nebo příšery, a tak je dnes teorie, že jezero může skrývat celou kolonii kreatur. A co může takové zvíře být? Je Nessie prehistorická příšera uvězněná po ustupujícím ledovci nebo vznikla ze zmrzlého zvířete roztáním v poslední době ledové? Je úplně vymyšlená, plovoucí kláda nebo něco připomínající plovoucího slona? Jezero je po desetiletí zkoumáno vědci, podivíny, potápěči a různými technologiemi, včetně NASA počítačů.

Lochnesská příšera - Opravdová sláva Velkého Glenu není dána geologickými ani geografickými skutečnostmi, ale mýtem, neboť příšera z Loch Nessu je známa po celém světě. Ti, kdo příšeru pozorovali, i expedice, které se za ní vypravily, včetně těch, kteří se do vědeckého roucha jen halily, strávili nespočetné hodiny zkoumáním hladiny i hlubin jezerních vod, hledajíce tohoto bájného tvora. První, komu se příšera údajně zjevila, byl v 8. století jakýsi mnich, a pak, zejména během posledních přibližně sta let, tvrdilo mnoho set osob, že ji viděli rovněž. Nejslavnější fotografie byla pořízena nedaleko hradu Urquhart; je to přesvědčivý obrázek, i když je pořízen z velké vzdálenosti - může však zachycovat pouze plovoucí kládu na hladině. Některé zprávy hovoří o tom, že příšera přešla cestu na severním břehu ostrova. Lidé, kteří příšeru „viděli“, jsou o její existenci přesvědčeni. Vědci se však domnívají, že různé zprávy spíš popisují zvíře podobné plesiosauru, to jest vodnímu dinosauru. Někteří tvrdí, že zvíře mohlo přežít, uvězněno v jezeře v době, kdy bylo spojeno s mořem, ale to už je tak dávno, že by tu byli museli být uvězněni alespoň dva, aby tu mohl být současný přeživší exemplář. Jezero je velice hluboké, jeho temné vody jsou s přítomností rašeliny a po jeho stranách jsou hluboké trhliny; najít pravdu tedy není lehké.

HRAD URQUHART

2 míle západně od Drumnadrochit se rozkládají ruiny Urquhart Castle, spolu s Edinburghem a Eilean Donan nejvíce fotografovaný hrad ve Skotsku. Postaven byl ve středověku ke střežení Glen More, hrál strategickou roli ve skotské válce za nezávislost, když byl zabrán Edwardem I. anglickým a udržen Robertem Brucem proti Edwardovi III. O čtyři století později vyletěl do vzduchu během jakobínského povstání. Dnes je ve vstupní bráně malý obchod. Věž hradu je dosud nedotčena. Hladina jezera Loch Ness stoupla o 1,8 metru po vybudování Kaledonského kanálu Thomasem Telfordem v letech 1803 - 1823 a hrad nyní stojí 13 metrů na skalnatém výběžku nad jezerem. Jeho poloha byla zcela výjimečná před stoupnutím hladiny. Byl vybudován hlavně jako pozorovací místo a je nyní nejznámějším místem pro hledání známé lochnesské příšery, ale doporučuje se sledovat jezero už od Inverness až po Fort Augustus. Místo bylo osídleno už v železné době a bylo pravděpodobně opevněno v 6. století, když sv. Kolumban z Irska navštívil oblast a zřejmě se setkal s příšerou. Původní hrad byl vybudován Alanem Durwardem nebo De Lundinem, švagrem Alexandra II. Stal se majetkem Comynovy rodiny po jeho smrti roku 1268 nebo 1275. Během Války o nezávislost několikrát změnil majitele, několikrát byl poškozen a vždy znovu opraven. Konflikty mezi skotským králem a vedoucí rodinou Highlandu, Lords of Isles, způsobily, že se hrad opět dostal na scénu prudkých sporů, během nichž byla většina okolí vypleněna. Devastace pozdního středověku pokračovala v 16. století a od roku 1527 je hrad troskou. Ruiny, které se dochovaly dodnes, jsou většinou z hradu, který byl upraven v 16. a 17. století rodinou Grantů, které byl hrad a lordství přiděleno v roce 1509 Jamesem V. V roce 1692 byl hrad vyhozen do povětří vojskem, které ho obsadilo po Jakobitském povstání roku 1689, aby nepadl do rukou jakobitů. Od té doby není obýván. V roce 1715 bouře strhla jižní stěnu již narušené věže z 16. století.

TREBUCHET - středověký ekvivalent současných velkých děl
Tento obrovský stroj je trebuchet, typ středověkého obléhacího stroje. Je to obří katapult a byl používán pro vrhání kamenných koulí na zdi a valy hradů k oslabení jejich obrany a přípravy cesty pěšákům. Do Skotska dovezl přinesl plány obléhacích strojů Edward I. a nechal je zde postavit. Během válek za nezávislost byly použity v mnoha bitvách a byly pojmenovány jmény mazlíčků, jako bratr Robert. Segrave, Vicar, Parson, Gloucester a notoricky známý Warwolf a všechny stroje byli použity v bitvě u Stirlingu. Sám hrad Urquart utrpěl při obléhání v září 1303, kdy padl do rukou armády Edwarda I. Tato moderní replika vychází z práce Villard de Honecourd, francouzského architekta ze 13. století.
Trebuchet má protizávaží o váze 6 tun a vrhací rameno dlouhé 12,5 metrů. Zkušební palby ukázaly, že se mohou vrhat kamenné koule o hmotnosti 11 kg na vzdálenost 140 metrů s maximální přesností. Největší trebuchet s protizávažím 20 tun by mohly střílet až do vzdálenosti 400 metrů.
Obléhací války byly jednou z nejdůležitějších složek středověkého válečnictví. Ve středověku bylo mnohem častější obléhání než skutečné bitvy. Obléhání bylo totiž levnější záležitostí (hlavně co se týká peněz a lidských životů) než bitvy. Obléhatel po vítězném obléhání navíc získal mnohem více území a zisků než kdyby svedl bitvu. Obléhací prostředky a stroje raného středověku skoro vždy vycházely ze starších starověkých kusů. To dokazuje kvalitu starověkých obléhacích technik. Brzy se však tyto stroje začaly zdokonalovat a byly vyvíjeny nové obléhací postupy a obléhací stroje. Vzhledem k tomu, že si každý evropský panovník chtěl udržet vládu nad svou zemí, začaly se stavět hrady. Hrady nejdříve kopírovaly techniku obrany od starověkých pevností, ale později byly zavedeny nové metody obrany. Hrady měly vodní příkopy, padací mosty, kruhové věže, dvoje hradby a více obranných staveb. Vrcholný středověk se nazývá zlatým věkem hradů. To však neznamená, že by se nezdokonalovaly útočné metody. Trebuchet byl prvním originálním obléhacím dílem středověku. Byl vynalezen ke konci 12. století a masově se začal používat ve století třináctém a čtrnáctém. Nakonec začala být používána děla, která změnila charakter středověkého válčení a to znamená konec hradů a tím i středověké obléhací techniky.

EILEAN DONAN

Za hradbami zelených kopců zvaných Five Sisters of Kintail, které dosahují nadmořské výšky až 914 metrů, je ukrytý nádherný středověký hrad Eilean Donan Castle. Tyčí se nad jezerem Loch Duich a je jednou z nejpřitažlivějších turistických atrakcí oblasti skotské Highlands. Tento romantický hrad z roku 1230 stojí na ostrůvku Eilean Donan a s pevninou je spojen jen úzkým kamenným mostem. Ostrůvek nese jméno keltského světce a mučedníka Donana. Hrad má strategicky výhodnou polohu nad soutokem zálivů Alsh, Long a Duich. Dominuje mu střílnami opatřená věž zvedající se přímo od vodní hladiny, díky které v minulosti budil pocit nedobytnosti.

Původní hrad nechal postavit Alexander II., který chtěl kraji zajistit obranu proti nájezdům Vikingů. Eilean Donan Castle se po dlouhou dobu stal domovem rodiny Mackenziů z Kintailu, v 16. století ho pak zdědil rod Macraeů, jehož potomci žijí dodnes. V dobách své největší slávy byl hrad velmi pevný a odolný – podle legendy ho údajně dva muži a chlapec dokázali ubránit proti mnohonásobné přesile.
Poté, co se stal na počátku 18. století baštou jakobitů, jej v roce 1719 zničily anglické válečné lodě. Sídlo bylo nejdříve obsazeno španělskými válečnými jednotkami, které měly pomoci Starému Pretendentu, Jakubu Stuartovi. Když se o tom ale dozvěděl král Jiří, poslal na hrad válečné lodě, které vyhnaly Španěly pryč, a hrad pomocí španělských zásob střelného prachu vyhodili do povětří. Obnovy se hrad dočkal teprve v letech 1912 – 1932, kdy si jej vzal do parády plukovník John Macrae-Gilstrap, který ho odkoupil. Jeho současná podoba tedy pochází z této poměrně nedávné minulosti, to ale hradu na kráse nikterak neubírá. Tehdejší rekonstrukce zahrnovala i stavbu obloukovitého mostu, který měl zjednodušit dosavadní přístup na hrad. Hrad mohl být tedy v roce 1932 znovu otevřen pro veřejnost. V roce 1983 si hrad vzala na starost charitativní společnost The Conchra Charitable Trust.

Hrad se proslavil také jako místo natáčení mnoha slavných filmů. Točily se zde takové trháky, jako například Highlander s Christopherem Lambertem (1985), filmy Soukromý život Sherlocka Holmese (1970), Loch Ness (1996), Made of Honor (2007) nebo dokonce i nejnovější dobrodružství agenta Jamese Bonda. U pokladny tak dnes můžete zakoupit filmové fotografie a nejrůznější suvenýry. Hrad má v současné době také své návštěvnické centrum, kavárnu, prodejnu suvenýrů i sociální zázemí.
V současnosti je Eilean Donan Castle jedním z nejvíce fotografovaných hradů ve Skotsku a také oblíbeným místem pro pořádání svateb či jiných událostí. Na svědomí to má nejen romantický duch tohoto místa, ale také nádherná okolní krajina. Za hezkého počasí je možné z hradu dohlédnout až na ostrov Skye. Návštěvníci si mohou v hradu prohlédnout jeho tři podlaží, včetně hodovní síně, ložnic a pokojů vojenské posádky. Za vidění stojí také zde vystavené jakobitské a klanové pozůstatky. Během hlavní sezóny hrad odolává nájezdům davů turistů ze všech koutů Evropy, proto je někdy složité vychutnat si všechny krásy, které nabízí. Obrovský počet návštěvníků někdy prostě nedovolí, aby na vás naplno dýchla jeho tajuplná atmosféra. Hrad je pro návštěvníky otevřen od března do listopadu.

Koncem roku 1718 spiklenci vymysleli, že se pokusí vzít zpět ostudu z roku 1715. Plán byl, přistát se silným počtem Španělů v Anglii. Španělé s menším počtem Jacobitů přistáli na Západním Higlandu, aby se tam setkali s kontingenty Highlanderů. Podnik však byl osudný od začátku tohoto posledního dne. „Armády“ určené k přistání na západě Anglie byly zle poškozeny v bouřce a musely se „odbelhat“ domů. Menší kontingent mířil k západnímu pobřeží ke Stornoway a pak na Kintail, kde asi 300 španělských vojáci přistálo v blízkosti hradu. Zde se setkali s jednotkami Highlanderů a pochodovali na Inverness.
Vláda do této doby podnikla kroky k zablokování celé akce. Byla vyslána skupina z Inverness pod velením generála Wightmana, aby zadržela Jacobitské síly. Zároveň se tři vládní lodě, Enterpirse, Worcester a Flamborough pustily do Kintail a přistály nedaleko hradu, obsadili jeho pevnůstku, asi čtyřicet pět Španělů vlevo tam střežilo jeden ze dvou muničních skladů. S vládními loděmi za sebou se útočníci posunuli ke Glen Shiel kde se připojili k asi 600 Highlanderům.
10. června se tato skupina setkala s vojáky z Inverness u ústí průsmyku. Bitva začala kolem 6 hodin odpoledne. Španělé o počtu asi 200 vojáků byli umístěni v opevněných pevnůstkách přes silnici a ve svahu a s hlavní silou rozděleni do dvou skupin podél vysokých svahů po obou stranách údolí. Do tří hodin byli Jacobité na ústupu, možná více než osmdesát jich bylo zabito nebo zraněno. Asi dvacet vládních vojáků leželo mrtvých na poli. Další den se Španělé vzdali generálovi Wightmanovi zatímco se Highlanders rozprchli do okolí. Ještě týden se stále Wightman přísně mstil v okolí.

KYLEAKIN

Ke Skotsku patří velká řada ostrovů a souostroví, která ho obklopují. Skye, největší ze souostroví Vnitřní Hebridy, se vyznačuje rozeklaným mořským pobřežím plným zátok a poloostrovů, vysokými útesy a také možná nejhezčími horami v celém Skotsku. Branou na ostrov je městečko Kyle of Lochalsh, ze kterého vede na Skye zhruba pět set metrů dlouhý silniční most. Most s nadšením přijala téměř většina ostrovanů. Most byl postaven výhradně anglicko-německými dodavateli v přepočtu za neuvěřitelnou jednu a půl miliardy korun. Firma se snažila získat vložené investice vybíráním mýtného, a to ve výši 5 £ za osobní auto, resp. 30 £ za nákladní auto, což z něho činilo jeden z nejdražších mostů v Evropě.
S novým skotským parlamentem zde proběhla dobře zorganizovaná kampaň proti zrušení mýtného na tomto mostě. 350 členů kampaně odmítlo placení mýta a usilovalo o snížení nebo úplné zrušení mýtného. Díky protestům se nakonec podařilo přesvědčit vládu k vyplacení firmy (27 milionů £) a konečnému zrušení mýta v roce 2004.
V Kyleakin, prvním městečku za mostem, stojí za to vydat se na krátkou zacházku po pobřeží k ruině hrádku Caisteal Maol, ve své době střežícího mořskou úžinu Lochalsh, přes kterou jezdily přívozy již od roku 1600. Hrad byl vybudován ve 14. - 15. století. Po otevření mostu Skye Bridge byl provoz přívozů zastaven. Caisteal Maol (též Moil Castle) patřil klanu Mackinsonů. Dnešní stavba pochází asi z 15. století, není ale vyloučeno, že byla postavena dříve.
Jeden z dřívějších obyvatel, podnikavý norský princ, se přiženil do klanu McDonaldů, natáhl přes vodu řetěz a od každé proplouvající lodi vybíral mýtné.

Současný stav stavby je z konce 15. nebo počátku 16. století, což je dokladováno v historických dokumentech a pomocí rozpadu uhlíku. V roce 1513 proběhlo setkání šéfů a oni souhlasili s tím, že podpoří Donalda MacDonald jako pána ostrůvků. Poslední obyvatel hradu byl Neill MacKinnon, 26. synovec náčelníka klanu.
Hrad se tyčí na ostrohu nad obcí Kyleakin proti obci Kyle of Lochalsh naproti přes úžinu. Jedná se o jednoduchou obdélníkovou stavbu o třech podlažích. Neprozkoumané podzemní podlaží je plné trosek a jiných nečistot a různého kuchyňského odpadu. Návštěvník se dnes dostane do hlavního patra, kde byly jídelní prostory. Schodiště vedlo do vyšších soukromých apartmánů. Hrad je téměř kompletně zničený. V roce 1949 a 1989 se části zříceniny odtrhly při bouřích. Zbývající trosky byly zajištěny tak, aby se zabránilo dalšímu zhoršování stavu. Stabilizace zříceniny byla částečně provedena a plánuje se i do budoucna.

Materiály, ze kterých jsem čerpal, byly především průvodce SKOTSKO (JOTA),WIKIPEDIA, informace z NETu – ORBION,, dále české, slovenské a UK portály, které se mi podařilo vypátrat, útržkovitě z nabídek cestovních kanceláří, něco na místě z různých letáků a brožur získané na místě (většinou jsme museli překládat). Dalším zdrojem byly informační tabule, kde byl opět nutný překlad. Fotografie jsou vlastní,a scany.

Cestopis doplňuje i video ze stejné oblasti:
http://www.youtube.com/watch?v=gD0UYK0OcmU

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Horama.cz 17.03.2018 18:00
Cestopis ze Skotska 

Hezké povídání. My jsme do Skotska vyrazili v říjnu 2017 na deset dní. Plán byl prozkoumat hlavně sever, ale počasí moc nevyšlo. I když je pravda, že ve Skotsku pořád prší, myslím, že jsme měli hnusně i na zdejší poměry. Každopádně hory nádherné a bez lidí.

Cestopis najdete na http://horama.cz/horama-pesky/skotsko/ Na webu najdete povídání trasy a hromadu dalších fotek pro inspiraci.

Zpět na všechny diskuze